Vaše zařízení není podporováno!

Orální historie je stará jako lidstvo samo. První příběhy byly vyprávěné a přežily dlouhá desetiletí a někdy i staletí. Psané příběhy se připojily mnohem později. Mezi vědní disciplíny byla však orální historie přijata až počátkem 20. století. Bývá proto označována jako nejmladší nejstarší vědní disciplína. Představme si historiky za 100 let, kteří budou chtít zkoumat naši dobu. Nebude právě orální historie pro ně vodítkem, aby se neztratili v záplavě informací, které každý den generujeme? Zásluhou orální historie vstupují do dříve výsostných komnat „exaktních“ pramenů lidé se svými životními příběhy. Tyto příběhy odrážejí dobu svého vzniku, kterou pak „vypravěči“ často konfrontují s dobou „současnou“.

Už Kosmas ve své Kronice české odděluje viděné a slyšené. Přitom ani u tohoto významného pramene nemůžeme žádným způsobem zjistit, jak moc nechal autor své vlastní názory vstoupit do zapsaných událostí. Orální historie shromažďuje svědecké výpovědi, které se mezi sebou mnohdy rozcházejí. Přitom úkolem orálního historika není získané poznatky zprůměrňovat, aby došel k nějakému závěru. Výsledkem bádání je zachycení oné pestrobarevnosti názorů, různorodosti světa, kterou pak historici zasazují do kontextu spolu s dalšími dochovanými písemnými prameny. A mnohdy je to právě orální historie, kdo předkládá nové a nové otázky, jež čekají na své zodpovězení.

Už čtyři roky se žáci gymnázia zapojují do projektu SOHI při katedře historie Západočeské univerzity a ve svém nejbližším okolí získávají první zkušenosti v oblasti orální historie.

V letošním roce jsme aktivitu přenesli na půdu naší školy. S úkolem poznat další možnosti „ústní“ historie přišla školou vyhlášená literárně-historická soutěž pod názvem „17.listopad 1989 v dějinách mého nejbližšího okolí“.

Zadání soutěže předpokládalo, že se účastníci projektu zeptají svých rodičů, prarodičů nebo rodinných přátel, jak oni před třiceti lety „zachytili“ události zhruba deseti listopadových dnů označovaných jako „Sametová revoluce“, kde je zastihly zprávy o zásahu policejních jednotek proti studentům na Národní třídě v Praze, jak události „velkých dějin“ prošly jejich městy či vesnicemi, jak „sametová revoluce“ tehdy bezprostředně ovlivnila jejich životy, co nového do jejich životů přinesla… Vyprávění bylo nutné zaznamenat a písemně zpracovat jako unikátní autentická svědectví pamětníků na události dnes již historické a přispět tak k obohacení ústní historie.

Sešlo se celkem 65 vyprávění, ve kterých se odrazilo několik listopadových dnů roku 1989 v pohledu tehdejších školáků a školaček, studentů a studentek, vojáků základní služby i už čerstvě dospělých lidí – rodičů, prarodičů, rodinných přátel a známých dnešních studentů.

Výsledkem pak byla rozmanitá mozaika pohledů, zkušeností a názorů, která svou pestrostí odpovídá různobarevnosti života, světa i historie.

V následující části textu se pokusíme nepatrnou část této mozaiky představit. Umožnit tak případným čtenářům srovnání toho, co znají z hodin dějepisu, s tím, co nabízejí autentické vzpomínky účastníků oné „velké“ historie. Ukázat, že ony „velké“ dějiny se bez těch „malých“ lidských dějin neobejdou a nikdy bez nich nebudou úplné. Že „zalidnění“ „velkých“ dějin může tyto dějiny učinit přehlednějšími, pochopitelnějšími i objektivnějšími.

Jak tedy prožili listopadové dny 1989 nejbližší současných žáků rokycanského gymnázia?

…. Já byla ale moc malá, abych pochopila, co se děje… z toho dne mám jen pár útržků a střípků vzpomínek… Moji rodiče tenkrát sledovali celý den naši „pouze“ černobílou televizi…a v ní „nějakou“ demonstraci…Mně ta televize nepřišla divná, ani mi nevadilo, že jsme s bráchou fungovali jako dálkové ovládání, když to táta potřeboval přepnout…Prostě to tenkrát stačilo, neznali jsme nic jiného a ani jsme po ničem jiným netoužili…

Pamatuji si, jak byl můj otec ten den nervózní, jak stále říkal, že by tam chtěl být také, a alespoň trošku pomoci…Neustále přecházel po obýváku a sledoval dění…obzvláště k večeru, kdy už demonstranti mířili k Národní třídě, měli v rukou květiny a volali: „Jakeše do koše“… Vůbec jsem tomu nerozuměla, a když jsem se zeptala, co se děje, tak mi maminka řekla, že to vypadá, že už nebudu muset jít do průvodu na 1. máje… To mi ale přišlo hrozně líto, jak já jsem milovala mávátka, když se jako vějíř rozprostřely, sepnuly do kola a hrály všemi barvami… myslím, že jsem jich v tu dobu měla ještě pár schováno ve skříni…Také jsem milovala tenkrát ještě povinný lampiónový průvod a pokaždé vždy brečela, když do mě někdo schválně drcnul a můj lampión shořel… to ale nikomu už radši neříkej…

Z televize si nejvíce pamatuji heslo, které ten den znělo: „Máme holé ruce“… v tu dobu jsem nevěděla, proč ti lidé říkají zrovna toto, když ruce opravdu holé jsou, dnes už si ale uvědomuji celou symboliku a sílu této věty…

…Ani v onen osudný den táta vůbec o ničem nevěděl. Ale barvitě si vybavuje, že přesně 17. listopadu, což roku 1989 byl zrovna pátek, měli ve škole hodinu občanské výchovy. Pamatuje si, jak zrovna tento den byl ústně zkoušen před tabulí – paradoxně z látky o marxismu a leninismu – dostal za jedna a soudružka učitelka byla spokojena. Odpoledne po vyučování odjel s pionýrským oddílem, ve kterém byl instruktorem, na horskou chatu na Šumavu, kde strávili víkend v přírodě. Horská chata disponovala jen jedním rádiem a v sobotu navečer se z něj ozvala zpráva o úspěšně zpacifikovaném studentském davu v centru Prahy. Přesně si vzpomíná, jaký komentář měl k tomu vedoucí pionýrského oddílu (zapřísáhlý komunista): „Ať těm hajzlům daj klidně po hubě – vždyť si to zaslouží parchanti!“…

…Pro někoho ale tyto dny s i minimem informací něčím zvláštní byly, to nemluvím jen o studentech, kteří se na této akci přímo podíleli. Myslím tím lidi, jako byl můj táta. Ten v tuto dobu nebyl ani v Československu. Mému tátovi bylo v té době patnáct let. Byl v Rusku s československou hokejovou reprezentací do šestnácti let. Hokejový turnaj mu ale utkvěl v paměti spíše kvůli tomu, co se dělo v tady u nás. O tom, co se tady děje, byl informován lépe než většina národa. K tomu přispěl hlavně fakt, že jeden z jeho spoluhráčů byl  příbuzný disidenta Stanislava Devátého. Ten byl o celé situaci mnohem lépe informován a všem o tom s radostí vyprávěl. Když se o týden později táta vrátil zpět domů, do nové republiky, na letišti už na něj s otevřenou náručí čekala moje babička. Měla slzy v očích a celou cestu domů jen povídala a povídala. Táta musel ale dodat, že jen co vyjeli z Prahy, začalo ho to trochu otravovat. Než dojeli domů, babi stihla všechno, co řekla, zopakovat ještě minimálně pětkrát…

…Svou maminku dobře znám, a proto jsem tak trochu tušila, že se ani třiceti lety nebála postavit za svůj názor. Když mi ale oznámila, že se účastnila demonstrace v Mariánských Lázních, byla jsem ohromena. Mohla jsem předpokládat cokoliv, ale slyšet to nahlas má úplně jinou sílu.

„Šla jsem s naší třídou. Já v té době chodila do Mariánek na gympl,“ vyprávěla mi. „Šlo se těsně před 17. listopadem. V televizi se o tom ještě ani nemluvilo. To, co se už dělo v Praze, chtěli ututlat. Ale lidi o tom mluvili hodně.“ Dále pak vyprávěla o samotné demonstraci.

„Prošli jsme skoro celý město. Chrastili jsme klíčema a hodně lidí křičelo. Já teda ne,“ vzpomínala dál. Tohle mě ale zaskočilo. Zeptala jsem se tedy, proč byla zticha.

„Já se bála, prosim tě. Ono to naštěstí dopadlo dobře. Ale kdyby ne, tak bysme za todle šli do vězení,“ vysvětlila mi. Nedokázala jsem si ani představit, že by se moje mamka někdy něčeho bála. Ale přeci jen, byla dost odvážná, aby na tu demonstraci vůbec šla. Aneb, jak sama řekla, byli i tací, co seděli doma a jen čekali, jak to dopadne.

Maminka mi řekla, že jako malá komunismus ani nevnímala. Chodila do školy, a navíc tomu ani nerozuměla. Jakmile situaci pomalu začínala chápat, už se schylovalo k protestům. Říká tedy, že pro ni revoluce „přišla ve správný čas“. Zrovna na prahu dospělosti se jí otevřelo tolik nových příležitostí. Na podzim roku 1989 jí bylo totiž čerstvě sedmnáct…

…„V pátek 17. listopadu odpoledne jsme seděli s partou ze třídy v hospůdce a nadávali na třídní, kolik nám toho zase nandala k učení,“ vzpomínala teta. „Že se chystá nějaká demonstrace, o tom jsme neměli ani tucha. V poklidu jsme se k večeru rozešli a já  zamířila na nádraží, abych odjela domů, protože jsem přes týden bydlela na internátě. Doma na vesnici, kde jsem bydlela, se na televizi moc nekoukalo, naši byli rádi, že mne mají doma, a tak se celý víkend debatovalo. V neděli jsem odjela zpátky na intr, aniž bych cokoliv zaregistrovala,“ vyprávěla maminka.

Ovšem na intru, to už byla jiná. Každá holka byla plná dojmů. „Už jsi to slyšela? Co na to říkáš? Viděla jsi to, jak je mlátili?“ Koukala jsem jak jantar. Zbláznili se snad všichni? Jaká demonstrace, jací zmlácení studenti, jaký převrat?“ líčila velmi emotivně tetička.

„Druhý den ve škole to bylo to samé, ale já už jsem byla po večeru na intru připravená, protože jsme ani nešly spát a rozvíjely jsme různé dohady, co z toho všeho vznikne, zapalovaly svíčky a stříhaly trikolóru, kterou jsme si ráno připnuly na kabát. Ve škole už byli všichni kantoři, studenti, uklízečky i kuchařky a všichni křičeli:

„Stávka! Demokracie! Ať žije svoboda!“, vzpomínala teta.

„Ze školy se stala jedna obří tiskárna, ústředna a nocležna, protože všichni chtěli pomáhat a o nic nechtěli přijít, tak ani nechodili domů a tiskli letáky, které jsme všichni roznášeli, a zpracovávali jsme zprávy, které chodily celý den i noc, ať už dobré nebo špatné.“

„Byla to obrovská vlna euforie a nadšení, každý den jsme chodili také na Václavské náměstí a cinkali klíčema, abychom alespoň nějak vyjádřili tu solidaritu a naději,“ vzpomínala tetička s pohledem upřeným na mé klíče od domu položené na stole…

…V roce 1989 byl na vojně táta přidělen s Volhou 3110 jako osobní řidič k malému a protivnému soudruhovi generálu poručíkovi Hašaovi.

Po vypuknutí nepokojů v Praze osobní řidiči začali svážet generály, politiky a funkcionáře na vysokou školu, a to směr Ruzyně, ulice Evropská, kde se vysoké šarže scházely. Celé dny a noci se tam radili, ale nikdo z řidičů moc nevěděl, o čem a proč. Informovanost byla slabá, takže o událostech nebylo v kasárnách ani vidu, ani slechu. Až když probíhaly porady vysokých představitelů, které táta vozil, se dozvěděl, co se děje, proč se scházejí a radí už čtvrtý den po sobě.

Můj táta trávil dny v autě, většinou odvezl generály a čekal do noci, nebo se vrátil do místnosti řidičů, kde byli opět „vyvoláni na jízdu.“ Po ní umyl auto, vyčistil ho, natankoval, zaparkoval, odevzdal klíče dozorčímu parku a šel na svou rotu, kde si plnil své povinnosti. Jeden generál ze Slovenska byl obzvlášť velmi plachý a ostražitý, když probíhaly demonstrace, bál se, co se bude dít, ale hlavně, aby na ně někdo z řad protestujících nezaútočil. Táta ho vozil na letiště, odkud odlétal většinou do Trenčína, kde bydlel. Nakonec ani nechtěl veřejně jezdit v nápadném voze, jak moc byl ostražitý.

Po těch studených nocích plných nepřetržitého čekání a bdění si jednou ve svém vozu Volha 3110 zatopil. Venku padal déšť se sněhem, byla zima a on usnul kolem třetí hodiny ranní, ale zrovna chvilku potom vyšli ti generálové a další vysocí představitelé armády a probudili ho s výčitkami, jak si dovoluje spát, a že bude převelen k tankistům. Nebyl. Pohrozili, zastrašili, ale převelení se neuskutečnilo.

Poté začali chodit ze strachu v civilu, báli se, že je někdo napadne při odchodu z práce, a dávali si velký pozor, aby na sebe neupozornili, že jsou velitelské špičky armády Československé republiky. Nikdo v té době nesměl z kasáren, čekalo se, kdyby byli vojáci potřeba, aby mohli vyjet.

Později se začala šířit po Čechách fáma, že na Prahu během demonstrací byly vedením strany poslány tanky. Vznik této fámy připisuji našemu vojenskému útvaru a troufám si tvrdit, že i ostatní z útvaru si to mysleli také. Asi 20. listopadu jsme během noci stěhovali různá vozidla z Terezína do Rokycan. Část vozidel byly 3-nápravové raketové nosiče ruské výroby, které vlastně byly přísně tajné. Navíc vypadaly na tu dobu velmi futuristicky a ještě to podtrhoval fakt, že je vlastně nikdy nikdo z civilistů neviděl. Během cesty jsme zastavili v jedné vesnici na západ od Prahy a nechtěně jsme na sebe přilákali spoustu pozornosti, přestože jsme jeli v noci. A právě tam se nás někdo zeptal, kam míříme.

A někdo, kdo v té chvíli zrovna seděl na raketách, vtipně pronesl oblíbenou hlášku: ,,Na Prahu, Vávro, na Prahu...".

     …Začátkem listopadu 1989 se po zdech vojenských kasáren začaly rozvěšovaly plakáty s Václavem Havlem. Táta pana Havla neznal, tudíž mu plakáty děsící snahou o uchvácení moci imperialisty a zprávami o Havlově problému s alkoholem nedělaly těžkou hlavu.

    Nepřemýšlel nad tím ani tehdy, když všechny roty začaly hlídat „gumy“, jak se tehdy říkalo vojákům z povolání. Bylo to neobvyklé, to ano, ale ne natolik, aby to zaneslo mysl devatenáctiletého kluka.

     Zlom přišel v polovině listopadu 1989, kdy ve zprávách vysílali záběry na davy nespokojených studentů v hlavním městě. Vedení začalo mladé vojíny připravovat na zásah proti demonstrantům, byla vyhlášena vysoká bojová pohotovost a vyšel v platnost zákaz vycházek, opušťáků a dovolených.

     Můj táta ale sloužil bezmála dvacet čtyři měsíců bez dovolené a vedení mu nechtělo dovolenou proplatit, tak ho pustilo na čtrnáct dní domů s tím, že nesmí projet Prahou, nýbrž musí jet vlakem přes Jihlavu. Táta slíbil, že zákaz dodrží, a 21. listopadu odjel na dovolenou do Strašic.

     Jenomže tátovi se nelíbila představa, že by ve vlaku seděl o tři hodiny déle, a průjezd Prahou si přece jen neodpustil.

    Hned jakmile vytáhl paty z vlaku, všimnul si, že je něco jinak. Spousta lidí měla na hrudi připnutou trikolóru, a když viděli tátovu vojenskou uniformu, zastavovali ho na chodníku a ptali se: „Pane voják! Jakpak se máte­? Co na to všechno říkáte?“ Táta byl tím vším trošku vyveden z míry. Zatímco atmosféra na rotě byla každým dnem hustší a hustší, tady, v Praze, se zdálo všechno veselejší a uvolněnější.

     Doma ve Strašicích byl táta ještě zmatenější, protože ani tady to nevypadalo, že by se moci chopil alkoholik a imperialista…

Babička, která v době listopadových událostí pracovala jako posudková lékařka na zdravotním odboru okresního národního výboru (ONV), vzpomínala na to, že kdosi v té době vypíchl Klementu Gottwaldovi na polystyrenové nástěnce na chodbě ONV oči propiskou a připsal k jeho portrétu: „krvavý vrah“ a pak se to, než revoluce převážila, ještě rozsáhle vyšetřovalo. Dodala, že si je prakticky jistá, že to byla její spolupracovnice lékařka.

 Babička vyprávěla, že představitelé komunistů z ONV se snažili zahladit důkazy svého působení a skartovali hromadně pro ně kompromitující dokumenty, čímž zakrátko „zavařili“ všechny skartovačky na ONV, takže pak začali pálit dokumenty spojené s komunismem na nádvoří této budovy tvaru čtverce s atriem uprostřed. Zaměstnanci okresního archivu prý pravili, když to další pracovní den viděli, že podle množství zbylého popela soudě musel těchto dokumentů být nejméně metr krychlový.

Dědeček založil na ONV občanské fórum (OF) a vyprávěl, že počítali s babičkou s tím, že možná přijdou pak proto oba o práci. Dědečkovi chodily v té době anonymní dopisy vyhrožující mu i likvidací dětí. Vedení ONV zaujalo celkem podle očekávání k OF negativní vztah a snažilo se jej potlačit. Tak dědeček zatelefonoval do rozhlasu a informoval o založení OF na svém pracovišti a postoji vedení, což vyhlásili ve vysílání rozhlasu i s jeho jménem.

To pak chodili zděšeně sdělovat babičce jejich společní známí a spolupracovníci větami začínajícími slovem „proboha“.  Všichni se báli: ti, kdo dělali revoluci, i ti, kteří se jí snažili zabránit. Dědeček říkal, že se bál do té doby, než byla zrušena vedoucí úloha komunistické strany zakotvená v ústavě.

Po založení OF nicméně dědečka rozčilovalo, že lidé, kteří se do něj hlásili, chtěli po něm hlavně vystavit legitimaci, stejně jako to bylo zavedeno v komunistické straně.

Listopadový příběh mojí maminky začínal velkým stresem. Stále nesehnala ve špatně zásobených obchodech boty na svatbu, která ji dnes čeká. Kvůli jejímu „nadpřirozenému“ smyslu pro módu už je měsíc marně shání. Musí se hodit k připravenému „outfitu“. Celá vystrašená z představy, že nepůjde na svatbu jedné ze svých nejlepších kamarádek správně sladěná, najednou slyší zvonek. Rychle běží dolů otevřít, říkajíc si, že do toho všeho ještě někdo otravuje. Prudce otevře dveře a štěstím jí přejede mráz po zádech. Před prahem jejich velkého domu stojí kamarádka. A v rukou drží překrásné boty dovezené ze západního Německa.                             

Během minulých dnů si všimla, že maminka zoufale hledá způsob, jak přijít k perfektním botám, a tak se rozhodla, že jí jako správná kamarádka udělá radost a pomůže.

První problém dne vyřešen a maminka se může chystat na odjezd do malé vesničky, kde se veselka koná.  Nevěsta neví a ani vědět nemůže, že tento den nebude významný jen pro ni, ale i pro celé tehdejší Československo.

Po krátkém obřadu na národním výboru následuje dlouhá oslava trvající až do večera. Podrobnosti o zbytku večera tohoto tak významného dne bohužel sdělit nemohu, protože ani maminka sama úplně neví, jak večer probíhal. Vinu bych přikládal jednomu z nápojů, který dodnes neztratil nic na své popularitě.

Večer pomalu končí a s ním se pomalu chystá i konec komunistického režimu.

Ráno se všichni probouzí a s kocovinou přichází i zpráva o pražských událostech. „Informací jsme měli málo a nikdo z nás nevěděl, co se bude dít dál,“ vzpomíná maminka. Postupem času jí ale začalo docházet, že tento den nepřinesl změnu jen  do života její kamarádky.

Tohle už nebyl jen pokus o „úpravu“ režimu. Tohle byla revoluce…

Každý rok chodíme 17.11. na hřbitov. Jako malému mi to přišlo podivné. Na začátku měsíce jsou Dušičky, čemuž jsem rozuměl. Ale proč jdeme za pár dnů na ten hřbitov zase?

Teď už to vím a uvědomuji si, jak těžké musí pro babi být, když každý rok lidé o 17. listopadu mluví a spojují si ten den s úplně něčím jiným než ona.

„To, že mamka v poledne umřela nám zavolal můj bratr,“ prozradila babi začátek dne 17. listopadu 1989. Její bratr tam dopoledne byl na návštěvě. Babi s dědou byli v práci.

„Chvíli to trvalo, než jsem všechno rozdýchala, pak jsem zavolala dědovi, že musíme do nemocnice.“ Než se oba uvolnili z práce a z Plzně přejeli do Rokycan, byly asi tři hodiny odpoledne.

V době, kdy oni pobývali v nemocnici, proběhla v Praze na Albertově ta slavná událost. Akce, kterou si již potřicáté připomínáme.

Slovo “připomínáme“ je podivné, protože ono si tak úplně nejde připomínat něco, o čem téměř nikdo toho dne neměl ani tušení. 18. listopadu byla sobota. Babi s dědou byli doma. Babička s bráchou strávili den prohlížením rodinných fotografií. Měli puštěné rádio. Právě v tu dobu přišla první zmínka o tvrdém zásahu bezpečnostních složek na Národní třídě a o smrti jakéhosi Martina Šmída.

Kdo mohl tušit, že je tohle je první krok k nastávající změně režimu…

V následujících dnech se moje rodina věnovala organizaci pohřbu. Dědovi se mimochodem v lese ztratil pes, první z budoucí série našich jezevčíků.

„S touto informací jsem samozřejmě domů k babi přijít nemohl,“ sdělil mi děda.

A tak strávil dopoledne pobíháním po lese a voláním. Naštěstí se to podařilo. Pejsek sám přiběhl a bylo zase dobře.

V televizi a rádiu se začalo hojně vyskytovat jméno Václava Havla. Lidé se začali o osobnost budoucího prezidenta masivně zajímat. Stát se to dnes, vznikl by v každé obci jakýsi jeho lokální fanklub.

Zde skončila rodinná část, kterou více než plynoucí historie zasáhla rodinná tragédie, a počínaje prosincem začala státní demokratizace.

Nebýt nešťastné události v naší rodině, byl by pátek 17.listopadu 1989 absolutně normálním, všedním dnem pro celou rodinu, stejně jako pro tisíce dalších.

Protože to, co dnes slavíme, stálo v ten den stále ještě před branami…

____________________________

Autoři prací, jejichž úryvky posloužily jako ukázka konkrétních vzpomínek na listopadové dny roku 1989, jsou uvedeni v abecedním pořadí:

Brandtnerová Denisa, Bruha Jaroslav, Froňková Sára, Gibala Ondřej, Hanzlíková Barbora, Kumpová Diana, Němeček Jáchym, Soubustová Alice, Šímová Simona, Wohlmuthová Anna, Zajíc Filip

Poděkování výše uvedeným autorům a úplně stejné poděkování i všem dalším čtyřiapadesáti „historikům“, kteří se akce zúčastnili. Odvedli dobrou práci, která měla smysl.                                                                  

Zdeněk Záhrobský

oracle
Jsme zapojeni do certifikovaného výukového programu společnosti Oracle.
cisco
Jsme zapojeni do certifikovaného výukového programu společnosti Cisco
pratele-rorysu
Škola je zapojena do mezinárodního projektu pro záchranu rorýse obecného.
cambridge
Oficiální testovací centrum
diplom
Ocenění školy za úspěchy v předmětových soutěžích
skola_pameti_naroda
Škola paměti národa
diplom
Na škole probíhá realizace projektu
Šablony pro kantory
diplom
Na škole probíhá realizace projektu
Modernizace odborných učeben
KDE SE UPLATŇUJÍ NAŠI ABSOLVENTI
benes&michl
inventi
mubea
olbrich
hydac
valeo