HISTORIE ŠKOLY

Vzhledem k tomu, že byl o studium na gymnáziu stále větší zájem, zažádalo městské zastupitelstvo 28. prosince 1900 o povolení rozšířit nižší gymnázium na vyšší. Povolení obdrželi Rokycanští 27. května 1902.

Budova v Plzeňské ulici však nepostačovala počtu žáků rozšířeného gymnázia, a proto se městské zastupitelstvo odhodlalo k zásadnímu kroku: schválilo výstavbu nové školní budovy v tehdejší Stodolní ulici (dnes ulice SBS). Projekt byl schválen v únoru 1904, stavební práce byly započaty na jaře 1904. Dodnes je obdivuhodné, že stavba nové školní budovy byla dokončena po pouhých 16 měsících – slavnostní otevření školy se konalo 28. září 1905.

Škola byla vskutku moderní a prostorná, byla vybavena centrálním vytápěním, v budově byl zaveden vodovod (vodu ze studně, vyhloubené na dvoře, čerpal motor do vodojemu na půdě, odkud se samospádem rozváděla do jednotlivých pater). Stavba byla orientována tak, aby třídy byly osvětleny z východu. Fasáda školy je ve stylu pseudobaroka, estetický dojem je zvýrazněný masivním portálem z hořického pískovce a vysokou věží s elektrickými hodinami. Město bylo na novou, moderní a účelnou školu právem pyšné.

Další důležitou událostí v životě školy se stalo zestátnění gymnázia a v únoru 1907 převzal školu stát s tím, že náklady na provoz školy neslo dále město. V obsahu výuky se gymnázium pozvolna orientovalo ne reálnou, nikoliv klasickou podobu.

A co tvořilo obsah činnosti žáků i profesorů mimo výuku? Tělesná výchova byla zpestřována bruslením na tzv. Děkanském rybníčku, koupáním pod splavem nebo v městských lázních, míčovými hrami na hasičském cvičišti. Čas od času se uskutečnila i výuka veslování na Boreckém rybníce. Ve výkazech se vedly záznamy o schopnostech žáků umět bruslit, plavat, jezdit na kole či koni, lyžovat, veslovat a střílet. V době před první světovou válkou byla do osnov zařazena cvičení ve střelbě. Za nejlepší způsob doplnění výuky byly považovány vycházky – během nich žáci pozorovali pohyb Slunce, seznamovali se s flórou, faunou a horninami, prováděli prostorovou a místopisnou orientaci a trigonometrická měření, učili se základům dendrologie a seznamovali se s kulturními a historickými památkami města. Třídy navštěvovaly divadelní představení v Plzni. Školní výlety byly původně jednodenní, výjimečně pak třídenní.

Až do války byl průměrný počet žactva 180. První maturitní zkoušky proběhly v roce 1906, a to v květnu písemné z latiny, řečtiny, češtiny, matematiky a němčiny, ústní pak v červenci. Z prvních 13 maturantů prospělo 5 s vyznamenáním, 3 nebyli k maturitě připuštěni. O náročnosti studia na gymnáziu svědčí i to, že ze 45 žáků primy jich dokončilo pouze 13.

Škola byla každoročně cílem několika inspekcí školní rady, dobové zápisy nemají vážnější námitky proti úrovni a organizaci vyučování. Pozitivním stimulem pro práci učitele bylo uplatňování platové a společenské hierarchie, dělící pedagogy na profesory, skutečné učitele, zatímní profesory, suplenty, asistenty, výpomocné a vedlejší učitele. Toto dělení přetrvalo s nepatrnými úpravami až do první republiky.

Období první světové války

První světová válka zasáhla gymnázium po mnoha stránkách. Mnozí profesoři museli narukovat na frontu. Budovy gymnázia bylo využíváno jako ubytovny mobilizovaných vojáků. Horší byly však každoroční domobranecké prohlídky, po nichž byli postupně studenti vybíráni k vojenské službě. Na gymnáziu byl zaveden úsporný režim, vyučovací hodina byla zkrácena na 45 minut, kvůli nedostatku topiva nastaly i výpadky ve výuce.

Hodnota vzdělání i maturity byla válkou značně oslabena – maturita se stala formální záležitostí. Mnoho odvedených studentů se konce války nedočkalo. Veškerá činnost na škole podléhala policejnímu dozoru, žactvo i učitelé byli nuceni k projevům loajality s habsburskou monarchií.

V roce 1917 je však patrný výrazný vzestup vlastenecké a politické aktivity směřující k podpoře samostatného státu. Jeho vyhlášení bylo přijato s bouřlivým nadšením, mezi studenty měl už tehdy velkou popularitu pozdější ředitel doktor Bohuslav Horák.

Období mezi válkami

Po vzniku republiky se gymnázium stává centrem výuky nové československé inteligence. Výrazně se modernizuje – v listopadu 1918 povoluje ministerstvo školství řádné denní studium i dívkám (do té doby mohly studovat pouze externě), dalším pokrokovým jevem byla podstatně aktivnější a svobodnější účast studentů na školních akcích, povolení maturitních oslav a vůbec celkové uvolnění školního života. Výraznou osobností života školy byl zejména PhDr. Bohuslav Horák, od září 1925 ředitel gymnázia.

Studentský život byl velmi aktivní a pestrý, studenti byli členy různých spolků, z nichž vynikal Krajinský studentský spolek Rokycana.. Studenti se zúčastňovali se četných přednášek a besed, na škole byl hudební sbor a žákovský smyčcový orchestr. Znovu ožilo studentské divadlo. Akce tohoto spolku jsou obdivuhodné – ochotnická představení, besedy, lyžařské závody v okolí Rokycan, společné výlety. Důkazem uznání práce studentů je přijetí jejich delegace u prezidenta republiky v dubnu r. 1924.

V letech 1918 až 1938 měla škola každoročně průměrně 283 žáků, třídy měly průměrně 35 studentů. Dívek byla menšina, jejich počet však pomalu stoupal (z 11% v roce 1918 na 39% v roce 1938).

Kromě vlastní výuky vynikalo gymnázium i dalšími formami vzdělávání. K nim patřily návštěvy výstav, exkurze do nejbližších podniků (městské železárny, cihelna, sklárna atd.), vlastivědné vycházky na Žďár, filmová představení a hromadné zájezdy do plzeňského divadla. Tělesná zdatnost žáků byla dobrá, převážná část z nich uměla bruslit, plavat a hrát volejbal. Ve školním roce 1938/39 bylo 217 žáků členem Sokola.

Mezi studenty byly populární rovněž výlety a taneční věnečky. Výlety se povolovaly zpravidla na dva dny a uskutečnění záviselo na snaze třídního i na prospěchu žáků. V praxi se pak dal výlet prodloužit tzv. ředitelským dnem a dny svátečními. Známým organizátorem výletů byl nadšený cestovatel profesor Bedřich Růžek. Dnes už neuvěřitelně zní, že v roce 1923 organizoval se septimou a oktávou šestidenní výlet do Moravského krasu, v roce 1928 devítidenní výlet na jubilejní výstavu do Brna oklikou přes Vídeň a Slovensko – a to jsou jen dva příklady obdobné každoroční činnosti.

Období II. světové války

Svobodný vývoj gymnázia byl přerušen politickými událostmi roku 1938. I Rokycany pocítily ovzduší demobilizace po mnichovské zradě a zažily přechodný pobyt uprchlíků z pohraničí. Rokycanské gymnázium pocítilo tíživě odchod ředitele B. Horáka do výslužby a smrt dlouholetého gymnaziálního profesora J. Šáry. Jako by tím byl předznamenán další nepříznivý vývoj událostí. Novým ředitelem školy se stal 1. října 1938 Jaroslav Hora, bývalý správce reálného gymnázia v Českém Krumlově. Školu převzal v těžké situaci – přílivem žáků ze zabraného pohraničí totiž gymnázium dosáhlo rekordního počtu 445 studujících.

Němci tuto skutečnost, která cíleně směřovala k záchraně české inteligence, neradi viděli a učinili rychle odvetná opatření – v septimě a oktávě byly ve školním roce 1938/39 povoleny pouze dvě větve – první s deskriptivní geometrií, druhá s německou konverzací. Cesta k zachování národní identity byla složitá – využívalo se každé příležitosti k připomenutí národních motivů (narození J.A. Komenského, výročí Cyrila a Metoděje, památka J. Husa). Situace se přiostřila po uzavření českých vysokých škol. Důsledkem zásahů proti studentům bylo zrušení Krajinského studentského spolku Rokycana, jehož mnozí členové byli odvlečeni do koncentračních táborů. Některým se podařilo uprchnout a působili v zahraničním odboji.

Změn doznaly učební osnovy a učebnice. Bylo vypuštěno, vyškrtáno a přelepeno vše, co připomínalo demokratickou tradici první republiky. Pro vlastenecké postoje na začátku války byl gestapem vyslýchán ředitel Jaroslav Hora, který byl samozřejmě z funkce ředitele odvolán. Ani jeho nástupce Bedřich Růžek Němcům dlouho nevyhovoval, a byl proto r. 1942 nahrazen profašisticky orientovaným Františkem Stiebnerem.

V souvislosti s okupací je nutné připomenout statečný osud penzionovaného ředitele Bohuslava Horáka. Za pokus o vytvoření ilegální organizace Sokola byl v říjnu r. 1941 zatčen, byl gestapem nelidsky trýzněn a deportován do Terezína. Odtud byl pak ve velmi těžkém zdravotním stavu transportován do Osvětimi, kde patrně 10. února 1942 zemřel. Jeho mučednická smrt zaslouží úctu těch, kteří přežili, i úctu těch, kteří nelidskou dobu nacismu neprožili.

Po atentátu na Heydricha se poměry na gymnáziu ještě zpřísnily. Protože nebylo žádoucí vychovávat českou inteligenci, bylo přísně důvěrným rozkazem nařízeno, že musí propadnout 20% maturantů. Hodnocení výborně mohl mít z daného předmětu jen jeden žák ze třídy. Propadající žáci museli studium ukončit. O přijetí nových žáků rozhodovali němečtí úředníci, a to na základě fyziognomie žáka, údajů o rodičích a fotografií jeho předků. Absolventů gymnázia začal brzy využívat pracovní úřad a nasazoval je na práci v německých firmách. Ale i výuka těch, kteří na gymnáziu studovali, byla narušována leteckými poplachy a organizováním hlídek protiletecké obrany. Po r. 1943 dosáhlo pracovní nasazení oktavánů takové intenzity, že výuka byla zastavena a maturitu nahradily formální zkoušky ze všech předmětů.

V posledním roce války nebyla oktáva vůbec otevřena. V prosinci 1944 zabralo celé 1. patro německé velitelství pro své potřeby, koncem ledna pak zabrali Němci celou budovu pro své uprchlíky. Po bombardování rokycanského nádraží 29. dubna 1945 byla poškozena střecha školy a byla rozbita všechna okna. To se však již válka nezadržitelně chýlila ke konci a osvobození města americkou armádou přišlo za pár dní. Gymnázium bylo v prvních dnech míru přeměněno na velký lazaret pro nemocné z transportů, které vezly osvobozené vězně z koncentračních táborů. Prošlo tudy asi 3000 osob různých národností.

Období po roce 1945

V novém, tzv. repatriačním, školním roce 1945/46 bylo nutné řešit mnoho potíží – opravy školy, sestavování poškozených sbírek, ale hlavně obnovení výuky. Postupně se obnovoval i studentský život. Výrazem studentské aktivity se stal časopis Výboj, vydávaný v roce 1946. Krajinský studentský spolek Rokycana se však obnovit nepodařilo.

Další léta se na gymnáziu odrážely politické změny, jimiž procházela celá společnost. Do února 1948 se na gymnáziu může projevovat názorová pestrost, i když se už postupně projevuje dobový sílící vliv komunistických myšlenek a obdiv k vítěznému Sovětskému svazu. Na gymnáziu je založen Svaz české mládeže a Svaz přátel SSSR.

Po únoru 1948 prožívá škola politický osud celé československé společnosti. 26. února byl odvolán dosavadní ředitel Karel Líkař a správou gymnázia byl pověřen profesor Bořislav Horák z Loun.

V rámci zákona o jednotném školství se od roku 1948 změnilo gymnázium na čtyřleté, bývalé primy až kvarty se staly součástí základního školství. V roce 1953 bylo dekretem Ministerstva školství a osvěty gymnázium přeměněno na jedenáctiletou střední školu. Ta existovala až do roku 1960. Ředitelem se stal roku 1953 Václav Šíp, v roce 1957 pak Josef Mojžíš a v roce 1967 Josef Žán. Po jeho smrti v červenci 1969 byl jmenován ředitelem Václav Vodák, který v roce 1972 odešel na Pedagogickou fakultu. Po něm byl ředitelem školy jmenován Václav Ziegler a v roce 1979 Hana Kolingerová.

Ve školním roce 1959/60 byly znovu zavedeny deváté třídy a jedenáctiletá střední škola byla změněna na dvanáctiletou. Ta se začala nazývat SVVŠ. V roce 1968 byl otevřen první ročník čtyřletého gymnázia a postupně byly otevírány ročníky další. Poslední absolventi SVVŠ maturovali v červnu 1971 a od té doby má škola statut gymnázia dodnes.

Výchova a vzdělávání získaly po únoru 1948 jednoznačně politický charakter. I učitelé byli vystaveni velkému politickému tlaku, běžnou součástí jejich školního života byla politická školení. Studenti nebyli přijímáni na základě objektivních přijímacích zkoušek, ale na základě kádrových posudků. Složitá byla i volba dalšího studia – ta často nevycházela ze svobodného rozhodnutí a podléhala kontrole a požadavkům stranických orgánů.

I když jsou studenti nuceni do účasti na různých politických akcích, neutuchá na škole zájem o sport, provozovaný ovšem pod hlavičkou různých politických akcí ČSM a později SSM. Studentský život sice nepostrádá spontánnosti a typického studentského veselí, neprobíhá však přirozeně a svobodně, protože hranice dané dozorem stranických orgánů jsou nepřekročitelné. Tyto hranice bylo ale více či méně možné úspěšně obcházet.

Zejména od šedesátých let začíná být studentský život pestřejší. Vedle zcela formálních akcí se např. v šedesátých letech obnovila tradice studentských maturitních plesů. Další bylo studentské divadlo – v letech 1975–1978 nastudovali rokycanští studenti hry Študáci a kantoři, Filosofská historie a Josefína. Tyto hry byly předvedeny nejen rokycanské veřejnosti, ale byly hrány na několika místech okresu i kraje, studentský soubor s nimi dokonce vystoupil „na prknech“ Státního divadla v družební Trnavě.

V roce 1978 založil žák Milan Karpíšek hudební skupinu, která stála na počátku pozdější dlouholeté tradice. Zatímco divadelnictví se už nepodařilo obnovit, kapely přitahovaly studenty stále. V 80. letech to byla kapela Tangens, později soubory Budulínek a Disharmonic, složené z žáků prvních dvou tříd obnoveného víceletého gymnázia, zatím poslední kapelou byla skupina SARS. Mezi výsledky v té době vzniklých hudebních a kulturních tradic patřila i pozornost věnovaná sborovému zpěvu, která přešla až do současnosti. Pěvecké sbory jsou dnes svými vystoupeními významným reprezentantem školy.

Obsah gymnaziálních a později středoškolských osnov byl zcela pozměněn, a to mnohokrát. Součástí výuky se stávají povinné výrobní praxe, které zasahují dobu vyučování, studentů je rovněž využíváno jako nedobrovolných diváků při všech možných příležitostech. V rámci polytechnizace gymnázií byly v osmdesátých letech zavedeny na gymnáziu tzv. odborné bloky, které měly přiblížit učivo gymnázia odborným školám. Svým obsahem učiva se tak gymnázium postupně vzdálilo svému původnímu cíli – přípravě pro studium na vysokých školách.

Pod formálním plněním ideologických požadavků (závazky na počest různých výročí, stranických sjezdů, návštěv státníků apod.) ale vznikají akce, které přežívají díky náhodně objevenému smyslu.

Tou nejvýznamnější je původně přikázaná „družba“ s trnavským gymnáziem, která však svou neformálností a upřímností přesáhla záměr svých tvůrců. V rámci programovaného přátelství mezi českými a slovenskými městy byl dán dohromady okres Rokycany a okres Trnava. Zatímco stranická setkání představitelů obou okresů brzy skončila ve formálnosti 60. let, setkání učitelů a žáků Trnavy a Rokycan existují dodnes. K prvnímu setkání došlo v Rokycanech v roce 1958 a od té doby nebyl slib vzájemných návštěv nikdy porušen. Mezi roky 1958 a 2020 se rokycanští studenti jedenatřicetkrát stali hosty trnavského gymnázia, které do roku 1989 několikrát změnilo svůj název, a třicetkrát hostili v Rokycanech studenty a učitele spřátelené školy.

Bez ohledu na výkyvy historické, politické a společenské ( a že jich za těch šedesát let nebylo málo) střelka kompasu na trase Rokycany – Trnava bez zaváhání ukazovala stále jedním směrem – na podzim jedou Rokycanští do Trnavy anebo Trnavští do Rokycan. A nic tomu nemohlo zabránit. Na jaře 2020 se navíc po dohodě ředitelů obou škol uskutečnilo první třídenní setkání pedagogických sborů Gymnázia a SOŠ Rokycany a Gymnázia Jána Hollého v Trnavě „na půl cesty“ v příjemném penzionu v Mikulově a tato setkání se rovněž mají stát tradicí. A návštěvu trnavských hostů plánovanou na podzim 2020 v Rokycanech epidemie COVID-19 pouze odložila.

Další akcí, která neodmyslitelně provázela život studentů od poloviny 50. let, byly chmelové brigády. Ačkoliv i ty patřily k přikázaným aktivitám, většina bývalých studentů i učitelů na ně ráda vzpomíná a místa jako Ptyč, Podmokly, Mlečice, Hradiště a Čilá jsou spojena pro mnohé s každoročním příjemným závěrem prázdnin.

Období po roce 1989

Výrazné změny přinesl do života školy rok 1989. V roce 1990 se po řádném konkursu stal ředitelem Jan Auinger. Škola se zcela odpolitizovala a začala znovu sloužit původnímu cíli – přípravě na studium vysokých škol. Byly zrušeny odborné bloky, výrazně se posílila výuka jazyků a odborné profilaci studentů slouží pestrý výběr volitelných seminářů. Postupně byl navázán kontakt s gymnáziem v německém Nittenau a přátelství je udržováno do současnosti.

Dne 1. 9. 1994 se součástí gymnázia stala střední odborná škola, která se v roce 1995 po dokončení stavby nové školní budovy v ulici Mládežníků přestěhovala do „staré“ gymnaziální budovy. Podle původního záměru se SOŠ měla postupně osamostatnit, ale z úsporných důvodů se tak nestalo a SOŠ je dnes zcela přirozenou součástí Gymnázia a Střední odborné školy v Rokycanech.

Na střední odborné škole se studijní obory postupně proměňovaly podle zájmu a potřeb. V současné době se zde vyučují obory informační technologie a ekonomické lyceum.

Ve školním roce 1990/91 byla na gymnáziu obnovena jedna prima sedmiletého gymnázia, které v průběhu tří let znovu přešlo na osmileté. Po nějakou dobu existovalo tedy na gymnáziu studium čtyřleté, sedmileté a osmileté, v současné době zde žáci podle volby absolvují osmileté nebo čtyřleté studium.

V roce 1994 byla na řadu let obnovena tradice studentských Majáles. Škola žije i bohatým sportovním životem, oblibu si získaly tzv. basketbalové maratóny, jichž se rádi zúčastňují i bývalí studenti. Tradiční akcí je dubnový Běh gymnázia, lyžařské i vodácké výcviky, Go Campy a další aktivity.

V roce 2000 odešli do důchodu ředitel pan Jan Auinger a zástupce ředitele pan Václav Švarc. Ředitelkou školy byla po řádném konkurzu jmenována Ing. Drahomíra Rancová, zástupci ředitelky se stali Mgr. Pavel Benedikt a Ing. Milada Mužíková.

Ve výuce na gymnáziu pokračoval trend, který má škola od počátku – kvalitní příprava pro vstup na vysoké školy. Škola se profiluje jako všeobecná s velkou nabídkou seminářů, které umožňují studentům specializaci ve vyšších ročnících. Pro všechny studenty je povinná výuka angličtiny, jako další jazyk si mohou volit němčinu, francouzštinu, ruštinu a španělštinu.

Velkým úkolem bylo pro tehdejší vedení školy bylo „zlepšení“ fyzického stav obou budov. Ačkoliv bylo „nové gymnázium“ otevřené krátce, projevovaly se skryté závady, které vznikly při dlouhé výstavbě a většinou byly i důsledkem nepříliš kvalitní práce později často nedohledatelných firem.

Už v roce 2002 byla zahájena výměna nevyhovujících oken, která byla uskutečněna v několika etapách a byla ukončena v roce 2009.

Letní prázdniny 2002 znamenaly pro budovu školy nečekanou zkoušku v podobě velké povodně. Ta zdevastovala podlahy sportovní haly i přísálí, škody způsobila i v dalších „přízemních prostorách“ jednotlivých budov. Rekonstrukční práce byly zahájeny velmi rychle a obnova „sportovních“ prostor byla zvládnuta v rekordně krátké době.

Vedení školy věnovalo pozornost tělocvičně i přísálí i v následujících letech a mezi roky 2006–2017 došlo postupně k opravě střech a ozvučení sportovní haly, vybudování posilovny a rekonstrukci šaten. Zapomenout nelze ani na vybudování horolezecké stěny. Sportovní prostory dnes představují chloubu školy.

V roce 2008 byla z nevyužitého prostoru ve sportovním areálu vybudována moderně vybavená keramická dílna a v roce 2009 dochází k postupné rekonstrukci sociálních zařízení ve všech budovách školy.

V roce 2012 přichází řada na školní jídelnu – protékající střecha je opravena protékající střecha i rampa u školní jídelny, v letech 2018–2020 jsou zcela sanovány podlahy celého "stravovacího úseku."

V roce 2014 jsou zcela rekonstruovány laboratoře a učebny biologie a chemie a i ony se dnes řadí mezi chlouby školy.

Rozmezí let 2018–2020 představuje další etapu rekonstrukcí a „zvelebování“ prostor školy již pod novým vedením školy (viz dále). Je provedena částečná oprava střechy, celková rekonstrukce počítačových sítí, úprava učeben cizích jazyků, v říjnu 2020 totální rekonstrukcí stávající knihovny vzniká nová školní knihovna, jakou lze možnostmi, které poskytuje, na střední škole hledat jen stěží.

Celkově byla v uplynulých obdobích vložena do péče o budovy „obou“ škol částka přesahující 20 000 000,- Kč. Za touto péčí kromě finančních prostředků stojí i odpovědná práce jednotlivých managementů, které školu v průběhu čtvrtstoletí řídily, i trpělivá práce pedagogů i žáků, kteří se stavebními činnostmi občas také museli vyrovnávat.

V uvedeném období škola získala několik projektů, které přinesly jednak zvýšení kvality výuky a jednak i finanční prostředky. Ty byly věnovány zejména na zlepšení vybavení. Počítač v každé třídě se stal samozřejmostí, už v roce 1999 škola jako jedna z prvních škol vůbec přistoupila k využívání možností elektronického informačního systému, postupně rychle „přešla“ na elektronické výkazy, třídní knihy i informování rodičů o studijních výsledcích žáků prostřednictvím „Bakalářů“. Dostupnost služeb internetu je v rámci školy řadu let samozřejmostí, dataprojektory ve třídách a odborných učebnách rovněž.

Významnou akcí v dosavadních dějinách školy je bezesporu Euroweek – od roku 1992 každoroční týdenní setkávání studentů různých škol a zemí Evropské unie v jednom z hostitelských měst. Gymnázium a SOŠ v Rokycanech v tomto „projektu“ zastupuje celou Českou republiku nepřetržitě od roku 2006 a v září 2012 se zásluhou toho Rokycany staly hostitelským městem. Týdenního setkání se zde zúčastnili studenti a učitelé dvaceti zemí Evropské unie a ohlasy zahraničních účastníků k programu i k atmosféře setkání potvrdily, že šlo o setkání výjimečné.

V roce 2013 učitelé i žáci školy řadou akcí pro školu i veřejnost oslavili 140. výročí založení Gymnázia v Rokycanech. Setkání absolventů i bývalých učitelů a také rozsáhlá výstava historických dokumentů a artefaktů se školou spojených potvrdily, jak pestrou, úspěšnou a zajímavou historii má gymnázium za sebou.

O skutečnosti, že celková práce v tomto období byla všestranně úspěšná, svědčí výsledky krajské soutěže středních škol ve výsledcích předmětových soutěží a olympiád vyhlašované a hodnocené Krajským úřadem Plzeňského kraje. Gymnázium a SOŠ v Rokycanech po dlouhé a nepřerušované sérii umístění na druhých a třetích místech bylo v roce 2018 vyhlášeno jako nejlepší střední škola Plzeňského kraje.

V roce 2018 vlastním rozhodnutím odchází z funkce ředitelky školy Ing. Drahomíra Rancová a novým ředitelem je na základě výsledků konkurzu jmenován RNDr. Pavel Vlach, Ph.D., jeho zástupkyněmi se stávají Ing. Bc. Lenka Likeová a Ing. Milada Mužíková.

Škola plynule navázala na dobré výsledky předchozích let, v roce 2019 obhajuje prvenství mezi středními školami Plzeňského kraje, značné rekonstrukce vnitřních prostor přinášejí zkvalitnění pracovního i studijního prostředí. Škola je zapojena v celé řadě projektů a po téměř dvouleté pečlivé a náročné přípravě zahajuje 1. září 2020 výuku nejen ve třídě „standardního“ prvního ročníku čtyřletého gymnázia, ale také v nově otevřené třídě prvního ročníku vyučované převážně v angličtině s potenciální možností složení mezinárodní maturitní zkoušky. Škola usiluje, aby program certifikovala u International Baccalaureate, která od roku 1968 zastřešuje země EU i USA, a rámci České republiky se vedle několika prestižních soukromých gymnázií stala první veřejnou školou nabízející žákům tento typ vzdělání.

Když 8. srpna 1873 na základě definitivního usnesení městské rady tehdejší rokycanští zastupitelé přeměnili školu za radnicí na obecné nižší reálné gymnázium, činili tak jistě s představou, že se nová střední škola stane důležitým místem vzdělání pro město i jeho okolí.

Historie gymnázia dokazuje, že si gymnázium rychle vybudovalo velmi důstojné postavení v regionu Rokycanska, že v průběhu dlouhých let poskytlo kvalitní vzdělání dnes už obrovskému množství absolventů, kteří na jeho atmosféru i učitele vždy rádi vzpomínali a vzpomínají.

Takto sepsané stručné dějiny Gymnázia a SOŠ Rokycany vděčí za svůj obsah také bývalému studentovi a učiteli školy Mgr. Jindřichu Fajtovi, který kdysi s využitím mnoha archivních materiálů zpracovával ve své diplomové práci nejstarší dějiny této školy.

Autorkou významné části textu zabývajícího „modernějšími“ dějinami je PhDr. Jaroslava Ježková, která od roku 1974 strávila ve škole celý svůj profesní život. Která se pro velkou řadu studentů stala nezapomenutelnou „češtinářkou“ a „dějepisářkou“ a pro některé rovněž inspirací, jak být dobrým „češtinářem“, „dějepisářem“ a učitelem vůbec.

Rokycany 28. 10. 2020

Zdeněk Záhrobský