Dva měsíce jsme žili florbalem. Každý den jsme stavěli a rozebírali mantinely. Každou hodinu jsme vybírali tu správně zahnutou rovnou hůl, vystříhávali gólmany, očichávali propocené rozlišováky a zkoušeli zkrotit ten dírkovaný plastový nesmysl.
Florbal je fenomén posledního desetiletí. Je již rozvinutou sportovní hrou (což bylo zejména ve středoškolské kategorii v Plzni sakra vidět), ale i masový charitativní školský projekt. Takový “divnohokej” s prvky fotbalu, který dává šanci i těm, co zrovna svůj všechen volný čas sportovnímu tréninku neobětují. I u nás jsme zejména u mladých zohlednili více snahu a zaujetí než profesionální dovednosti. Oni tam zatím ještě prostě nejsou. Proto do krajských nejvyšších pater zatím vzhlížíme s mírně zakloněnou hlavou, ale občas nás florbalový bůh za náš elán poplácá po zádech. Odměnou pak jsou dva bronzové stupínky našich děvčat v okresních přeborech základních škol, zlaté medaile středoškoláků a nadějné druhé a třetí místo v prvním kole celorepublikového Subterra cupu. Na vyšší posty naše nadšení a entuziasmus bohužel nestačily. Ale i zkušenost stát se nedílnou součástí okresních i krajských setkání stejně zapálených vrstevníků snad za něco stála. Vždyť našich cca 70 borců prožilo ve dvou prosincových týdnech devět úžasných turnajů za účasti skoro 70 družstev. A všechny kosti, hole i dveře u šaten to vydržely…
A víte, jak bolí, když vám nějakej “vodřampa” zláme skoro novou kompozitovou “florbalku” za 4000 Kč? (Jirka by mohl vyprávět…) Jak těžké je psychicky ustát 14 s od postupové naděje? Jak bolí souboj u mantinelu, či zásah vystřeleným míčkem či klepnutí přes prsty?
My jsme to ale dali a s nadšením se vrháme do dalších sportovních aktivit… takže teď vzhůru na hory a ke košům do doby basketbalové!
